Byla to Německá ovčajda v dávné minulosti pravděpodobně přikřížená dogou. Zvláštní znamení - měla olámané špičáky. Tu jsem si v jejích asi čtyřech letech vzala z útulku. Tohle je kapitola sama pro sebe. Vlastně jsem si nevybrala já ji, ale ona mně. Když jsem se šla podívat, slečna či mladá paní co mě prováděla říkala "máme tu ještě jednu fenku s divnou hlavou". Byly tam v kotci tři. Dvě malé kříženky a ona. Takový obr proti nim. Ty dvě si hrály a ona se jen dívala. Dřepla jsem si a ozdravila. Ona přišla ke mříži a prostrčila čumák ven. Byla jsem blízko a tak se svým studeným čumákem dotkla mého čela. Nic víc. Jen se dotkla. V ten okamžik bylo jasné, že bude moje. Protože jsem s sebou neměla ani obojek ani vodítko ba ani náhubek, domluvila jsem se s nimi, že si pro ni příjdu v neděli. 29. 10. 2000 - to vím naprosto přesně. Ten den mám svátek. A tak mi nastaly krušné časy, ale se SAANOU. První dny jsem ji musela krmit z ruky, protože nechtěla sama jíst. Hrozně se bála petard a jiného střílení. I bouřky. A taky samoty. když jsem ji zavřela do kotce - v práci - tak ho rozbila, jen aby se odtamtud dostala. Tak si ji brával kamarád do náklaďáku aby nerozbíjela kotce, když jsem měla volno. Ono domů jsem ji brát nemohla, tam byl DENNY - který neměl rád větší psy a ani fenky... Později jsem si sehnala pronájem, kde žila se mnou. Ale další bolestí bylo nakupování. když jsem ji uvázala s náhubkem kousek od obchodu, sundala si ho a překousala vodítko... Tak jsem musela na nákupy autem. Tam byla hodná. I sama. Asi věděla, že bez člověka to nikam nepojede. Lehla si vždycky na sedadlo řidiče a dřímala. Ale jinak byla skvělá. nebyla uštěkaná, malí psi jí nevadili, ani děti... Uměla se chovat v bytě. A uměla i hlídat. Ale jinak. Ona neštěkala na lidi co se vyskytli v "jejím" rajóně. Ona se posadila před člověka a čekala. Když jsem jí řekla, že je to v pořádku, následovala ho až k bráně a pak ho nechala odejít. Hrůza z petard jí nakonec byla osudná. Když se střelilo, ona vystartovala k úniku a dostala se do "zahrady" kde měl majitel soukromé šrotiště a taky nástrahy na loupežníky... Ona do jedné z nástrah nejspíš stoupla a rozdrtilo jí to přední nohu. Nechtěla tehdy s nikým odejít, tak čekala hodinu, než jsem dojela tramvají a až se mnou o třech nohách odešla. Odjeli jsme na veterinu - autem. Tam po uspání zjistili, že je kost rozdrcená. Museli by jí nohu amputovat. Nedokázala jsem si představit, jak by existovala... veterinář mi doporučil ji netrápit... a tak jsem splnila, co jsem jí kdysi, na začátku našeho spolužití, slíbila - že s ní zůstanu až do konce a nikdy ji nikomu cizímu nedám.
SAANA
|
|