BONA

Bonyšku přivezli jednoho sychravého večera k nám na pracoviště v kufru auta z jiného "rajonu" kam se prý už po třetí zatoulala. Chlapík, který ji přivezl se bál ji z auta vytáhnout (byla přivázaná k úchytnému oku v kufru) prý se psů bojí. A kdo že si ho vezme. Byla jsem u brány sama. 

Bez okolků jsem se šla s pejskem kamarádit a vzala ho z auta. Chlapík hleděl...

Nevypadala jako toulavý pes, na to byla hezky "kulatá" a v prvních minutách jsem ji považovala za psa. Byla přecejen větší a mohutnější. Až když skočila na vrátka kotce bylo zjevné, že se jedná o psí slečnu.

Hrozně rychle si zvykla a ráda jsem s ní pracovala. Zažily jsme toho spolu hodně. 

Bohužel nám ji zřejmě někdo otrávil, nebo si sama (pod "dozorem" jiného "psovoda") našla něco nevhodného k jídlu. Začalo to podobně jako epileptické záchvaty a skončilo to naprostou apatií a než ji ve zhoršeném stavu stihl přijet navštívit veterinář, vzdala to.